Vize pro Prahu 4

Jsem hluboce přesvědčený, že člověk by měl nejen v politice dělat to, čemu opravdu rozumí a má s tím nějaké zkušenosti, až už profesní nebo osobní. Mým takovým oborem je problematika životního prostředí a vody. Rád bych proto ze své vodohospodářské profese do komunální politiky v Praze 4 přinesl zkušenosti a znalosti pro posílení významu vody, vodních prvků a ploch v městské krajině a dále se věnoval zejména řešení nadměrné hlučnosti a nehezkým doprovodným jevům souvisejícím s problematikou odpadového hospodářství – nepořádek snad nemá rád nikdo z nás. A místo planých slibů níže nabízím zcela konkrétní řešení.

Neslibuji. Nabízím řešení

Kromě jakési zašlé slávy a celkové ušpiněnosti mě asi jako každého trápí nepořádek kolem kontejnerů na tříděný odpad. S výjimkou situací, kdy někdo přinese nadrozměrnou věc, která se do příslušných otvorů nevejde, je tento nepořádek způsoben jejich malou kapacitou nebo delším intervalem pro svoz odpadu, než by bylo vzhledem k povaze místa a jeho vytížení žádoucí. Situace se dá řešit podzemními kontejnery, které nejen že mají až 5× větší úložiště, ale nezabírají na povrchu místo, jsou ochráněny před vnikem třetích osob a vizuálně se do městského prostředí hodí mnohem víc. Nejsme sice tak daleko jako Švýcarsku, kde jsou nerezové, ale hezká řešení mají třeba v Praze 9 nebo v Praze 3 (viz foto). Cena tzv. hnízda o 3 kontejnerech je cca 1 mil. Kč, navíc se dají využít příslušné dotace z Ministerstva životního prostředí.
Víte co mě jako Braničáka nejvíce štve? Vlastně se to dá vztáhnout k celé Praze. Je to neúcta majitelů zanedbaných pozemků či budov k jejich majetku. Buď je dílem úmyslným, nebo o zanedbání nevědí, protože žijí třeba v zahraničí. Toto ale není případ zanedbaného cípu pozemku na Branickém náměstí (viz foto). Majitelkou pozemku je jistá paní z Vestce u Prahy, tedy prakticky sousedka. Proč už to někdo dávno nevyřešil? Přitom často stačí ukázat dobrou vůli, jako v případě „slavné“ farmářky Havránkové z D11. Zákony sice neumožňují zohlednit citový vztah při výkupu pozemku a tím zvýšit jeho úřední cenu, ale jako radní MČ bych se jistě dokázal s paní z Vestce dohodnout na odprodeji nebo na směně za jiný pozemek v majetku MČ P4. Spíš mě mrzí, že to nikdo ještě nezkusil – ale to je to, co mě na komunální politice láká, jednat s lidmi a jednat s nimi fér. Pak by mohlo nejen na Branickém náměstí vzniknout odpočinkové místo s pítkem či kašnou, jako je tomu třeba v Břevnově. A cena za takovou proměnu? Cirka 3 mil. Kč.
Viděli jste film 50 odstínů šedi? Nevadí, není to moc dobrý film, ale název jste už někde určitě slyšeli. Je to přesně to, co mě napadne, pokud se s kočárkem procházím Prahou 4 – několik generací asfaltových vrstev a záplat, někdy zcela nesmyslně překrývající překrásné „kočičí hlavy“ (oranžové dlažební kostky) z předminulého století. Takový velmi nehezký příklad je třeba v ulici Mezivrší. Někde jsem slyšel argument, že místní obyvatelé nechtějí opravu povrchu této ulice z toho důvodu, že by tam pak auta jezdila moc rychle (je to hodně z kopce). Takto ale přece nelze argumentovat v 21. století. To se přeci dá řešit příslušným dopravním omezením. Jako radní bych při opravě povrchů ulic a místních silnic (hlavně ve starší zástavbě) prosazoval kamennou dlažbu místo asfaltu. Pokud se povrch udělá správně s minimálními mezerami, hlučnost se téměř nezvýší a voda se přesto může vsakovat do podzemí. Cena je sice 2× vyšší, ale jestli jste často v Praze 1 či 2 (viz foto), víte, o jaké kráse tu mluvím.
Podobně jako je tomu u silnic a chodníků, existuje jedno městské a přitom přírodě velmi blízké řešení i pro parkové stezky a cestičky. Ty jsou většinou vyšlapány lidmi v nejkratších směrech, ve městě má dnes naspěch asi většina z nás. Nejjednodušší a přírodně nejčistší řešení je využít tyto vyšlapané cesty (protože jinudy než nejkratší cestou lidé chodit nebudou) a udělat z nich cesty tzv. mlatového typu (viz foto). Určitě jste se s nimi na svých cestách parky již setkali, v centru jsou dnes poměrně běžné, v Praze 4 jsou k vidění první vlaštovky (např. v parku na Dobešce), ale stáje je to téma velmi okrajové. A přitom kdo z nás chce mít boty od bláta, když zaprší a my spěcháme? Nebo procházka s kočárky není po kořenech zrovna moc pohodlná. Přitom povrch mlatových cest umožní zasakování vody a je „přátelský“ k městskému způsobu života. Cena je asi 1 tis. Kč za čtvereční metr, tedy pro běžný park s 1 kilometrem cest se dostáváme lehce přes 1 mil. Kč. Řešení je to na dlouhá léta.
Kdo by si rád v létě nezaplaval v čisté a chladné vodě, navíc v příjemném prostředí v okolí skalek a vodních rostlin? Jedním z řešení mohou být umělé biotopy, vybudované na drobných vodních tocích a napájené ze zdroje podzemní vody (pramen, vrt). I v parném létě je teplota vody v jezírku pod 20 stupňů Celsia a voda tak dokonale osvěží. Navíc teplota a čerstvost vody zaručuje její kvalitu a hygienické podmínky. Jeden pěkný biotop nedávno vyrostl v Lysolajském údolí pod Zázračnou studánkou (viz foto) revitalizací požární nádrže. Druhotným, mnohem více využívaným efektem je, že slouží jako komunitní místo pro setkávání lidí, jako lokální mokřadní ekosystém – vše v jednom úhledném balení, posuďte sami. Cena biotopu v Lysolajích činila 6,6 mil. Kč. Podobný umělý biotop by mohl do dvou let vzniknout třeba v parku při ulici Za Mlýnem v dolním Braníku, ale samozřejmě jinde. Čekám na Vaše návrhy.
Také jste jeli po cyklostezce z Braníka do Krče a málem jste spadli z kola nebo měli defekt v úseku kolem TJ ABC Braník? Zdejší komunikace je používána jako silnice pro dopravní obsluhu místních stadionů a její povrch podle toho také vypadá. Samé výtluky, v nich kaluže vody, volné kamínky, bruslit se tu v podstatě nedá. Je to přitom jeden z posledních úseků této cyklostezky, který je v takto žalostném stavu a který přímo navazuje na dvě již opravené části (viz foto). Přitom řešení by se najít dalo, okolní pozemky jsou magistrátní, určitě by se vešla silnice a cyklostezka vedle sebe. Ta by pak mohla sloužit pouze svým účelům a cyklisté by se nemuseli proplétat mezi automobily. Podobně jsou na tom i jiné cyklostezky v Praze 4, jen to chce trpělivost identifikovat taková místa (ne každý zastupitel jezdí na kole) a chuť to řešit. Prostředky v řádu vyšších jednotek až nižších desítek mil. Kč na to v miliardovém rozpočtu naší radnice určitě jsou.
Typický příklad nejen z Prahy 4. Odstavené auto na ulici s vytlučenými okny, vypuštěnými gumami, vyrabovaným interiérem a co je nejhorší – se stále připnutými SPZkami, podle kterých lze dohledat majitele vozidla a stále to nikdo aktivně neřeší. Je tu prý jistá obava, že auto nemůže být odtaženo a náklady pak vymáhány, že je to administrativně složité, zákony to neřeší a náklady na „ustájení“ auta na odstavném parkovišti pak nikdo úřadu nezaplatí. Tak u mě tedy s tímto přístupem NE. Postaral bych se o dohledání majitele, a pokud bych nebyl úspěšný, auto bych na náklady městské části a vlastní politickou zodpovědnost nechal odtáhnout, aby nehyzdilo okolí. Po roce na odstavném parkovišti by městská část zaplatila náklady na sešrotování (jde to zařídit, nebojte se) a případné zpětné nároky majitele by šly v odpovědnosti za mnou, to už by byla moje starost. A občan by měl čistou ulici.
Chodníky, ach ty chodníky. Často se jejich neutěšený stav sveze s rekonstrukcí ulice, s výměnou sítí, záplatuje se a záplatuje. A zase jsme u onoho hollywoodského filmu pro dospělé. Pojďme si udělat obrázek z místa, kde žiji, z Branické ulice. Její rekonstrukce už trvá 3 roky! Tři roky prachu, hluku, přeskakování z jedné strany silnice na druhou, vyhýbání se překážkám, omezení činnosti obchodníků a tak dále. Předchozí vedení radnice v interpelacích i Tučňáku slibovalo, že bude do 2 let hotovo. Místo toho jednotlivé stavby a rekonstrukce na sebe nenavazují a výsledek, až jednou bude, obávám se, nebude takový, jaký bychom si všichni přáli. Tedy útulná ulice s kamennými, bezasfaltovými povrchy a chodníky, se stromy a „zálivy“ pro automobily (viz foto z Prahy 2). Současný stav je vizitkou předchozího nekoordinovaného vedení radnice a mluví sám za sebe.
Asi jako každý běžný spotřebitel a televizní divák, máme snahu řešit především obraz (velikost televize) a někde daleko vzadu až kvalitu ozvučení. Naštěstí v městském životě je tomu jinak, občan dává ticho už téměř naroveň pěknému osvětlení bytu nebo výhledu. A je tomu tak správně, neboť hluk vede ke stresu a ten zkracuje život, nebo alespoň snižuje kvalitu života ve městě. Pražský magistrát se loni vytáhl výstavbou moderní, pro světlo prostupné protihlukové stěny na magistrále v okolí Budějovické. Takovéto stěny by měly vyrůst i podél Jižní spojky od Barrandovského mostu po Spořilov a nahradit ty nízké, ošuntělé, 30 let staré betonové. Není to sice vůbec levné (cena té na magistrále byla 165 mil. Kč), ale s miliardovým rozpočtem radnice MČ Praha 4 a ve spolupráci s magistrátem (spravuje hlavní tahy) by podobných hezkých řešení mohlo být určitě víc. Potěšilo by to ne stovky, ale desetitisíce občanů Prahu 4.
Revitalizacím potoků se městská část Praha 4 bohužel dlouhodobě nevěnuje. Vzniklo sice krásné přírodní koupaliště na Lhotce, ale stav koryt potoků na území Prahy 4 i kvalita vody v nich jsou velmi špatné (viz foto Kunratického potoka v Braníku). Jiné městské části, např. Praha 6, se přitom revitalizacím potoků důsledně věnují. Revitalizace Šáreckého potoka v lokalitě Žežulka (viz foto) nejen že významně přispěla k provzdušnění vody v korytě, které je spojeno s jejím samočištěním, ale vznikl i lokální park využitelný jako místo pro piknik a sousedské posezení v zeleni na břehu zurčícího potoka (ano, v betonovém korytě voda nezurčí). Právě část parku Za Mlýnem a magistrátní lesík u TJ ABC Braník jsou v mých očích jasným adeptem na celkovou revitalizaci a vznik široké nivy s mostky a místy pro grilování a současný stav potvrzuje, že jsme na dobré cestě. Cena revitalizace Šáreckého potoka (celkem šlo o 3 lokality) činila 3,7 mil. Kč.
Také je vám smutno až stydno, když se procházíte nebo projíždíte kolem Akciových ledáren na břehu Vltavy? Za tu jejich více než stoletou historii zažily mnohé, ale současný stav jim snad nepřeje nikdo (viz foto), možná kromě jejich soukromého zahraničního majitele. Podobně jako v případě Branického náměstí (viz výše) bych nejprve ze všeho zahájil jednání s takovým majitelem a byl v tomto jednání, samozřejmě v mezích zákona, velkorysý. Jen tak podle mého bude možné nalézt dohodu a řešení, která vrátí ledárnám jejich starý lesk. Stejně jako se to povedlo Magistrátu při rekonstrukci volnočasového areálu Vršovické vodárny nedaleko odtud (viz foto). Náklady budou značné (pro představu cena obnovy Vršovické vodárny činila 150 mil. Kč) a je to jistě běh na více než jedno volební období, ale někdo musí s diskusí na toto téma už konečně začít.
Druhou stavbou po Akciových ledárnách u Vltavy, jejíž současný stav mě nejvíce mrzí, je areál Dominikánského kláštera v Branické ulici. Tolik se o tom ze strany předchozího vedení radnice namluvilo, tolik se toho nestalo. Že prý se musí počkat na rekonstrukci Branické ulice (která snad nikdy neskončí), že se prý nedaří najít nájemce či investora (pokus se Zemským pivovarem bohužel nevyšel) a tak dále. A areál stále chátrá. Ani tu jeho ikonickou věž se sochou Krista jim nestálo za to přednostně opravit. Náklady by se sice pohybovaly podobně jako v případě Vršovické vodárny kolem 100 mil. Kč, ale je potřeba alespoň někde začít, aby tamní obyvatel skutečně viděl, že se něco děje. Jsem přesvědčen, že v tomto ohledu předchozí vedení radnice nedělalo dost a to se musí změnit. Na změnu však už naše MČ bohužel vliv mít nebude, předchozí vedení radnice nedávno celý areál postoupilo do správy Magistrátu.